téma týdne

Mark Twain měl pravdu.

14. března 2015 v 9:23 | Sayury
Téma tohoto týdne mě zaujalo natolik, že jsem se odhodlala sednout si a napsat k němu pár slov. Po 3 letech "tematického mlčení". Že by se blýskalo na lepší časy?

Při přečtení tematu tohoto týdne jsem si vzpomněla na jeden citát od Marka Twaina:

"Dvěma nejdůležitějšími dny ve vašem životě je den, kdy se narodíte...a den, kdy zjistíte proč."

Ať už to byl Mark Twain nebo kdokoliv jiný (což je pravděpodobnější verze), nemůžu jinak než souhlasit. Kdy ale zjistíme ono "proč"? Kdy poznáme, že je něco naším životním posláním? Pokud nejste Johanka z Arku, pak je to dosti složité. Nebo ne?

Tápání v kruhu, ztracena ve vlastním odrazu - v sobě.

2. března 2012 v 23:01 | Sayury
Zrcadlo byl možná jeden z nejhorších výtvorů, které kdy byly vytvořeny - vždyť už královna ve Sněhurce byla jasným důkazem toho, jak lidé můžou být neskutečně ješitní, a přesto, navzdory hrozivému konci v pohádce, zrcadla existují dodnes.

Zrcadlo, zrcadlo zbožné,
jak je to možné?
Kde je má krása?
Mé nálady spása.

Otáčím se v zrcadle,
hledíc sama na sebe,
je to jako v divadle,
no hotové nebe!

Nejedna slečna zaplatila životem, pro vysněný odraz v zrcadle, který se v jejích očích neobjevoval, ačkoliv dělala vše, jen aby ho na malou chvilku spatřila. Nebýt téhle kouzelně zrádné věci, mnoho z nás by mohlo být o polovinu míň kritičtějších, než je teď.

Avšak náhle,
zčistajasna,
dívám se, dívám,
mé oko něco zře!
Osobně se domnívám,
že už vím, o co jde.

Krutě se to dozvídám,
já, děvče nebohé,
že uvnitř v sobě skrývám,
srdce pěkně hnilobné...

Snažíme se ostatní ošálit zevnějškem, který hodnotíme pohledem na svůj odraz, avšak sami sebe ošálit nikdy nedokážeme. Jak mnozí vědí, zrcadlo je odraz nás samotných, lidé v ní vidí jen nějakou osobu, my v ní vidíme svou duši. Vidíme ji, a přesto si věčně hrajeme na někoho jiného.
Nebýt zrcadla, zůstali bychom všichni jedineční. Tak, jak by to mělo být.




Mami,tati, co je to život?

22. února 2012 v 15:38 | Sayury
Ačkoliv často vrtíme hlavou nad tím, co nám naši příbuzní, nejčastěji babičky, kladou na srdce, vždycky mají jejich slova něco do sebe. Proč by mi je babi jinak říkala, kdyby na nich nebylo něco málo pravdy? Na jednom z takovýchto "babiččiných moudrých slov" Nic tě nenaučí tolik, jako škola života, přeci jen něco bude.

celý článek

Jdu se vy*srat

26. ledna 2012 v 22:39 | Sayury
Pohledem přelétám kolonku "Téma týdne" a co nevidím! Sociální sítě! Než půjdu házet tu špínu, jdu se alespoň odhlásit z Facebooku...

Začalo to Alíkem, skončilo to Facebookem
V současné době, kdy má téměř každý internet a trochu času, se nechá dobrovolně unášet na vlně moderních "kůl" věcí, jako je komunikace přes internet.
Největšími sociálními sítěmi na světě je Twitter, MySpace a FaceBook, přičemž první dvě prorazily spíše za hranicemi Evropy a k nám, k nám se snad ani nedostaly. V Čechách nejznámější sociální sítí je lide.cz a libimseti.cz, nebo také pro neznalce doupě úchylů a prasat.
Ačkoliv původní myšlenka sociálních sítí byla udržet kontakt s určitou skupinou lidí, či udržet kontakt s lidmi, kteří se nenacházejí v našem okolí, trochu se zvrhla. Vlastně trochu hodně.
Jako kdysi býval koňský trh, dnes se takovéto obdobné "náměstíčko" nachází v kyberprostoru, nejčastěji na facebooku. Téměř každá moderní firma má svůj profil, aby mohla komunikovat se zákazníky, nabízet nové produkty, slevy, pořádat akce.Byl tak vytvořen naprosto dokonalý přehled "oveček", o kterých ví cizí člověk víc, než vlastní rodič.
Když vynechám hrozivou skutečnost, že poté, co přišel facebook do Čech, se všechny slečny z "líbka" přesunuly na facebook ( a s nimy i jejich nahé fotky ), trnem v oku mi je "hyenistické lajkování" a velice plnoduché statusy.
"No *ukal/a bych" "Mocinky tě miluju, lásko moje, děkuju!!! <3<3" " Láska bolí...</3 " "ijsao nudanudanudanudanuda"
více v celém článku

Marníme život karnevalem

5. prosince 2011 v 21:02 | Sayury
Pro jednou (a vlastně i náhodou) téma, nad kterým jsem se zrovna včera zamýšlela, a mám k němu i co říct.
Je velice zajímavé, kolik lidí se tváří tvrdě, drsně či namyšleně a přitom každý z těchto lidí uvnitř čeká na svou spřízněnou dušičkou, která prohlédne onu masku, kterou se rozhodl nasadit si. Každý z nás si na začátku vybere roli a vhodné přestrojení a pak - padam padam padam - hudba se rozezní a ples masek může začít.
Je to vlastně smutné, máme jen jeden život a ten, když využijeme tak, že budeme někým jiným - k čemu bude? Co z něho budeme mít? Vše, co jsme učinili, bylo to vůbec pravdivé, nebo jen z popudu, aby lidé uvěřili naší roli?
Je zbytečné mrhat čas předstíráním něčeho, nebo někoho, kdo nejsme. Nepřátelé to neocení a přátelé, ti nás přeci vždycky poznají, ať se snažíme ukrýt sami sebe za kohokoliv, či za cokoliv.

Ať je tedy sebetěžší odkládat masku, je to to nejlepší, co můžeme udělat, protože pak teprve budeme sami sebou, tak se staneme originálem, kterým jsme se narodili. Přeci jen, kdo by chtěl umírat jako kopie?

Nic není nemožné (plus trocha teorie z lidského těla)

7. listopadu 2011 v 22:24 | Sayury
Po dlouhé době přidávám i já svůj příspěvěk na téma týdne.
Ačkoliv jsem věčný pesimista vydávající se za věčného optimistu (spousta věcí nebude dávat smysl, někde jsem četla, že při 35°C už se prý člověk ani nedokáže podepsat, takže možná, že když tu vesele píšu články, něco je špatně), musím uznat, že na frázi Nic není nemožné bude taky něco pravdy.
Kdybychom na všechno měli odpověď nemožné, ještě teď bychom seděli u ohýnku v jeskyni, nebo v lepším případě vymřeli na mor na "ploché planetě". Není přeci možné říkat, že je něco nemožné, ještě dřív, než jsme se sami pokusili dokázat nemožnost teorie. (Asi se půjdu změřit, možná, že už jsem na 34°C, při 33°C se začíná projevovat irracionální chování, kdy jedinec může svědkům připadat jako chovanec psychiatrické léčebny)Edison, Newton, Pascal, Galilei i kdejaký zapomenutý Egypťan žijící bambilion let před naším letopočtem, ti všichni se snažili změnit svět, posunout ho dál, vyvinout se, dokázat, že západem slunce svět nekončí a jak to bylo? Dokázali, že možné je všechno.
Naštěstí žijeme už v době, kdy se vědci opravdu pokouší o nemožné a kdysi nemyslitelné se opravdu stává realitou. Jestli teď už máme 4D kino (Chápete to? K čemu to je? Je to fakt kus zábavy, to netvrdim, ale děti ve světě stále hladoví..) a robota, který by pomalu za nás žil veškerý život, pak nějaká cesta na Měsíc bude za pár let brnkačka.
Takže ať mi nikdo netvrdí, že si na stará kolena nebudu moc chytit vlastního Pokémona a hrdě si ho odvézt na mamutovi.

Je to víc než "Byl jednou jeden,..."

30. května 2011 v 23:11 | Sayury
" Strávili jsme tolik času pohádkami a vyprávěním o čarovných místech.A přece každý z nás je milován a chráněn bytostí z jiného světa.Je to víc než "Byl jednou jeden,..."Je to podstata věčnosti."
- autor neznámý -

Po dlouhé době zas přidávám myšlenku do TT, naposledy jako (ne)šťastná patnáctka, která stále věří na pohádky. Alespoň občas.

Je Vám pět, ležíte v posteli a těšíte se na čtení. O pár let později jste ze čtení otrávení. Chvíli na to, se tato tradice ruší a nahrazujou ji filmy a počítače. A za pár let už jen vzpomínáte...
V dnešní době jsou pohádky už téměř mýtem, všechno je pryč a přitom nikdo netuší, o kolik vlastně přichází. Pohádka je jenom to pozlátko, všechno okolo, je jen naše. Náš svět, naše představivost, fantazie a především naše pocity, které jsou odlišné od pocitů jiných. Soucítíme, smějeme se, pláčeme, litujeme, nenávidíme. To nás vytváří, to je to, co nás dělá lidmi.
Každý má svůj život, svou cestu a svou představu o tom, jaká bude. Ačkoliv žiju pevně nohama na zemi, občas prostě vzlétnu do oblak a začnu stavět vzdušné zámky a i když pád bolí, vím, že jsem stále nezapomněla na to, co chci, ať je to sebenaivnější představa. Není to přeci to, z čeho žijeme? Z představ a čekání na lepší zítřky do dne, kdy se naše tužby vyplní? Jistěže ano.
Jak řekl neznámý autor : Je to víc než "Byl jednou jeden,..."Je to podstata věčnosti."
S.

Z pohledu šikmého oka, které šikmé vlastně vůbec není.

17. února 2011 v 20:52 | Sayury
eh
"Stopadesat,stopadesat," slyším vyvolávat ceny na tržnici.
"Máš ještě jiný zboží? Fajn, tady máš." 
Jedna z klasických situací odehrávajících se na tržnicích, která již nikoho nevyveda z míry.

Prošla jsem desítky blogů píšících na téma týdne a jediné, co jsem našla, byly dva tábory, pro a proti Romům (nebo snad cikánům?Koneckonců, nepocházejí z Říma) a třetí, spíše osada, která definovala z wikipedie pojem rasismus, nebo ti, kteří na to neměli názor. 
Rozhodla jsem se tedy přispět svým článkem, ale do své vlastní pevnosti.

Soffin svět?Ne,můj.

10. února 2011 v 19:20 | Sayury
verdiho vaza
Hledím na odraz v zrcadle, a vidím v něm sebe. Sebe v celé své kráse. Ale kdo vlastně jsem? Připomíná mi to jednu knihu od pana Gaardnera s názvem Sofiin svět, jen s tím rozdílem, že mi nepřišla obálka, ve kterém byla dvě slova: Kdo jsi?

Všechno má svůj čas.

3. ledna 2011 v 22:18
Zavírám oči,
cítím všude žal.
Ruce teplé mě opouští,
ani jsem se nenadál.

Kráčím temnotou,
sám a přitom v davu,
kráčím světlem i tmou,
ruku v ruce se Smrtí,
všichni stejnou cestou jdou.

"Copak není konec?" Ptám se.
"Tvůj příběh teprv začíná," odpovídá, a zlehka,jako zimní vánek,mě opouští.
"Co jiného mi teď zbývá?" Ptám se,a kráčím po nové cestě dál.


Čas od času se nad otázkou posmrtného života pozastavím a usilovně přemýšlím o odpovědi,ačkoliv se všechno jednou dozvím, i když už nebudu schopna tuto informaci předat dál.  

 
 

Reklama