La vida

Labutě na Vltavě

29. prosince 2013 v 22:41 | Sayury

Na sklonku roku, kdy je v Praze osm stupňů nad nulou, sníh v nedohlednu a spousta volného času, jsem se rozhodla nevyhazovat ztvrdlé rohlíky a udělat jednou charitu zvířecím kamarádům. Vydali jsme se tedy k Vltavě nakrmit racky, holubi (živoucí infekce, jak trefně řekla kamarádka) a labutě. Navzdory jejich kráse a bělosti, která budí dojem čistoty a nevinnosti, jsou podle mě labutě zvířata, které vyvrhlo samo peklo. Alespoň mám ten dojem pokaždé, když sez jejich hrdla ozve skřek tisíců duší.
Přináším pár fotek, nekomentovat můj oděv, šla jsem za socku. A nekrást fotky. Jinak skončíte v pekle a Váš skřek budou na věky věků interpretovat tahle bílá stvoření.

Den her

12. října 2013 v 22:44 | Sayury

Po dlouhé, téměř nekonečné době, se mi v diáři objevilo taky něco jiného, něž domácí úkoly, eseje a práce. Ve dnech 5. - 13. října probíhá 13. ročník festivalu deskových her, nebo také zkráceně Deskohraní 2013. Dost pravděpodobně se zhrozíte a představíte si divné lidi s tlustými skly na očích (nic proti, sama je mám taky), co sedí a hrají hry pro děti. No...vlastně i takové byste tam našli :-) Nicméně se mezi nimi objevují i jiní smrtelníci, vlastně stovka smrtelníků. Navzdory velkým prostorům (2 patra, v každém patře několik velkých místností), ve kterých se festival koná, jsou všechna místa plně obsazená. Platíme vstupné 50 Kč a dostáváme se do velké místnosti s nekonečným množstvím krabic. Můžeme začít hrát.

První hru, kterou jsme si vybrali, byla Studená válka pro dva hráče, která mimochodem obsadila první místo v celosvětovém žebříčku her. Na jedné straně stojí SSSR a na straně druhé USA. Hra simuluje 45 let neustálých bojů a intrik mezi mocnostmi. Ačkoliv jsme hru nedohráli, musím říct, že je skvěle vymyšlená, a nebýt složitých pravidel a zdlouhavosti, hra by byla skvělá do škol.

Další hry už byly ve srovnání se Studenou válkou jednodušší. Zahráli jsme si Zeměplochu (založená na knihách Terryho Pratchetta), Dračí srdce, Ubongo a další jiné hry. Na festivalu jsme strávili prakticky celý den a nezahráli jsme si ani třetinu všech her, které byly vystavené na poličkách.

Později odpoledne jsme se přesunuli Z Tyršova domu do kina Světozor, kde se konal Festival bollywoodského filmu. Jak však napovídá název článku, na žádný film jsme nešli. Před vchodem do sálu se linula vůně nabízených indických pokrmů a uprostřed se rozkládal náš cíl - Carrom.

Co září přineslo

3. října 2013 v 17:14 | Sayury
Měsíc září uběhl jako voda a najednou se v kalendáři objevil říjen. Jak je to jen možné? Pravděpodobně to nám studentům utíká rychleji, než si dokážeme připustit. Září se dá nazvat chaosem, zvlášť v matuitním ročníku, kdy je všechno najednou reálnější - výhružky profesorů, povinná četba, ples a hlavně ta MATURITA.
Ale teď pěkně popořadě.

Jalikož se mi blíží maturitní ples, začínám zjišťovat, že to není zas až taková sranda, jak se pokaždé zdálo. Prý nestačí přijít, usmívat se a večer divoce flámovat až do rána. Šerpy, barva, text, přípitek, proslov, druh květin, hudba...Asi se pozvracím. Ještě štěstí, že už mám vybrané šaty.

Než však nadejde den princů a princezen, musíme všichni ujít pořádný kus cesty, což bohužel obnáší spoustu práce. Na stole mi leží Steinbeck, Orwell, Sofoklés a další autoři knih, které byly zařazeny do povinné četby. Kéž bych si ale mohla s knihou lehnout do postele, když mi hned vedle nich leží nevypracované maturitní otázky a hromada "jen tak" úkolů, které jsme ve škole jen tak z rozmaru dostali. Umřít by bylo málo.

Jsem ale prokrastinátor a lenoch líná, tudíž se mi svět sype na hlavu, ale naštěstí jen jedenkrát týdně, a to v neděli, kdy zasednu ke stolu a odmítám od něj vstát, dokud vše nebude hotové. Během té hromady práce, co mám na hlavě (na stole, na zemi, ve skříni...), jsem si stihla na chvíli odskočit k příteli na chatu, kde se narodila 4 malá koťátka, která jsou k sežrání (samozřejmě to není míněno doslovně, jen aby bylo jasno)! Teď už sice mají měsíc, ale stále jsou roztomile hloupoučká, pokud by o ně někdo měl zájem, dejte vědět, je jich příliš, a tak majitelé pro ně hledají nový domov.

Jinak mám rozečteného Orwella (1984) a Scorpio Races (v Čechách jako Ve znamení štíra). Pokládejte to za kulturní vložku, která Vás měla informovat o kočkách a především o tom, že žiju, ale že nestíhám :D.

Usmívejte se, dokud to zatracené Slunce svítí (i když zrovna dvakrát nehřeje), protože až přijde zima, tak v té tmě nebude vidět vůbec nic.

S.

Cesta víc než cíl

1. září 2013 v 2:37 | Sayury

Je 1. září, 2:15 ráno, zítra začíná nový školní rok a já právě dodělala čtvrtý design za poslední dva dny. A řekla bych, že jsem konečně víceméně spokojená :-).
Dlouho, dlouho jsem se hledala, přemýšlela nad nesmrtelností chrousta,nad svým životem a nechala ležet blog ladem skladem. Psaní pro mě ztratilo smysl, psaní recenzí pro mě ztratilo smysl, celý život pro mě ztratil smysl. Těžká existenciální deprese, řekla bych. Ale já už to tak nechci.
Před třemi dny jsem se zúčastnila Knižního srazu v Praze a ačkoliv se mi tam moc nechtělo a hodně jsem váhala, vydala jsem se na něj. Díky bohu...

Zpověď dítěte na prahu dospělosti

30. května 2013 v 19:12 | Sayury
Zítra mám narozeniny, Osmnácté. Je to vůbec možné? Ještě včera jsem se bezstarostně proháněla ulicemi, vracela se domů špinavá a mou jedinou starostí bylo, co budu dělat další den.
A najednou je to všechno pryč. Jak se to jen stalo...

Upřímně pochybuji, že by se něco změnilo, dementní jsem a dementní zůstanu, takže se nikdo nemusí strachovat, že bych přes noc zmoudřela, to asi ještě chvilku nehrozí.

Minulý rok touhle dobou psala o nadějných vyhlídkách. Bohužel, byl to jeden z nejmizernějších roků vůbec. Dozvěděla jsem se mnoho nešťstných novinek, událo se více smutných věcí než veselých, nemluvně o své "mentální odluce", která ovlivnila můj život. Mám chatrné zdraví, musela jsem přestat s tancem, který pro mě tolik znamenal, beru prášky, aby mi neotékaly kolena a antirevmatikum v podobě roztoku, který chutná tak, že ani trochu nechutná. Zeblít se z toho by bylo málo.

Naštěstí, navzdory plačícímu nebi, to vypadá slibně. Pochopila jsem, že všechno špatné je nakonec k něčemu dobré. Zamilovala jsem se. A zatím to vypadá, že šťastně. V takovouhle chvíli si člověk uvědomí, že všechno to čekání a smutek stál za to. Však ono to přijde a většinou tehdy, když to nejmíň čekáme. Jako třeba teď. A tak se navzdory ponurému počasí usmívám jako měsíček na hnoji.

Ach ta láska. Jednoznačně nejlepší narozeninové překvapení.

S.

"Co se ti honí hlavou?" "Ale tak, znáš to..."

23. dubna 2013 v 10:40 | Sayury


Měli jste někdy pocit, že se Vám hlava uvaří a Váš mozek je na pokraji ohromné exploze, ačkoliv navenek jste pro ostatní jen další podivín, sedící nehnutě v lavici, zírající na tabuli?

Christopher Paolini naživo

5. května 2012 v 19:26 | Sayury
Ať už jsem si setkání s autorem knih o Dračích Jezdcích představovala jakkoliv, ani v nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že s ním vůbec budu mluvit. A stalo se.
Ačkoliv se autogramiáda konala oficiálně od 4 hodin, fronta se začala utvářet již kolem jedné hodiny, když jsem tedy přišla v půl čtvrtý, fronta končila nahoře u koně..! Naštěstí tam byly dobré duše, ke kterým jsem se vydala a dočítala posledních 20 stran, co mi zbývalo.

Když jsem dočetla knihu, málem jsem se rozbrečela (nebudu spoilovat). V 16:15 se konečně objevil Chris a prostřednictvím obrazovky a repráků nás všechny pozdravil. "Bohužel nemluvím česky, a proto Vám něco řeknu elfsky." Řekl a všichni se začali smát. Myslel to vážně. Hned na to spustil elfštinou, načež byl odměněn bouřlivým křikem a potleskem. Autogramiáda mohla začít.

Celou hodinu a půl (a někteří více jak tři hodiny) jsem se nehnula z místa. Pak, krůček po krůčku, jsme se dostaly až k eskalátorům, které nás dělily od Chrise. Konečně nás pustili a zanedlouho jsme se blížily ke stolku, kde seděl usměvavý Chris. Každého se na něco zeptal, poděkoval mu za přečtení knihy a rozloučil se. Když jsem došla na řadu, neudržela jsem se a spustila. Jak jsem začala, nemohla jsem přestat.

"Zrovna před chvilkou jsem dočetla knihu - byla jsem opravdu nadšená!!" Lidé okolo se zasmáli.
"Víte, měl byste napsat knihu o Angele, ona je úplně nejlepší!!" Musela jsem vypadat jako jeden z těch šílených fanoušků. Chris se zasmál.
"Vlastně chystám pátou knihu, kde budou Angeliny příběhy. Ale teď si dávám pauzu." Překvapilo mě to.
"Vážně?! No to je úžasné!! Měl byste hned začít!!Nemůžu se dočkat!"
"Vlastně uvažuji, že napíšu nějaké sci-fi."
"Žádné obavy, to si rozhodně přečtu!" Chris se zasmál a podal mi třetí podepsanou knihu.
"Děkuji Ti. Měj se." Vzala jsem všechny knihy, poděkovala mu a s jásotem utíkala ven.
Vůbec jsem nemohla uvěřit, že jsem stála před Chrisem, který mi podepsal knihu s věnovýním a mluvila sjem s ním. Ještě teď mám v sobě obrovskou dávku adrenalinu a nejspíš i zážitek na celý život.
 
 

Reklama