Stále žiju, i když to bylo dost těsný

5. března 2015 v 22:46 | Sayury |  La vida

Krásný den všem!

Po dlouhé předlouhé odmlce se hlásím zpět, ne příliš odpočatá, nicméně plná zážitků.
Pokud si někdo myslel, že mě měsíc zpět přejel kombajn, zasáhnul blesk nebo tak něco na ten styl, bohužel (nebo snad bohudík?) tomu tak nebylo.

V druhé polovině ledna jsem úspěšně zakončila své první zkouškové, což znamenalo, že mě čekají zřejmě nejdelší (a taky poslední) zimní (jarní?) prázdniny. Už nějaký pátek se mi hlavou honily sebevražedné myšlenky, které se i nakonec naplnily - koupili jsme s tátou letenku do Vietnamu, sbalili kufry a jeli na téměř třítýdenní dobrodružství. Vědet, že ta cesta bude tak mizerně dlouhá (PRG - PARIS - HONGKONG - HANOI), bývala bych si odpracovala těch pár tisíc navíc, abych si ušetřila nervy a síly...


Nicméně jsme se po úmorném letu objevili v 7 milionovém městě, které se pomalu a jistě stává baštou pro stavební společnosti. Čtyři roky uběhly od doby, co jsem naposledy do Hanoje zavítala a sotva jsem to místo poznávala - nové letiště, nové silnice, mrakodrapy a vysoké budovy na každém kroku a známé potravinové řetězce. Kam se poděl starý Vietnam?

Jak jsem později zjistila, nezmizel. Jen zmizel z očí těm, kteří ho nehledají. Tržnice, stánky, pouliční restaurace - to vše se v hlavním městě ještě stále dá najít, stačí jen hledat. I tak už to ale není, co to bývalo. Ceny stoupnuly, kvalita zůstala stejná a propast mezi bohatstvím a chudobou se ještě více prohloubila.

Abych pravdu řekla, letošní návštěva Vietnamu mi otevřela oči. Až nyní jsem si uvědomila, že jsem vskutku dítětem štěstěny. Poznala jsem mladou, asi 22letou dívku, která pracovala jako služebná v domě. Zatímco myla okna, povídaly jsme si. Nikdy nebyla na střední škole. Její rodina byla tak chudá, že musela v 15 letech nechat studia, jet daleko od domova a pracovat, aby pomohla uživit rodinu. Nyní je tomu už 7 let, co pracuje v cizích rodinách za mizerný plat, který však pro ni znamená otázku existence. Pozorovala jsem ji, jak myje okna a přemýšlela, jaký život ji asi čeká. Dost pravděpodobně se brzy vdá (pokud bude za koho) a dalších 30 let bude dělat to samé - žít v bídě bez možnosti vymanit se z tohoto nekonečného kruhu.

Někdy v tuto chvíli jsem si uvědomila, že jen dobře se narodit může být občas rozhodujícím faktorem v životě jedince. V tu chvíli jsem byla rodičům neskonale vděčná za to, kolik toho překousli, abych já mohla žít v lepších podmínkách. V tu chvíli jsem pochopila.

Studuji na prestižní vysoké škole, nemusím pracovat, ale pokud tak činím, je to dobrovolné a veškerý výdělek patří mně. Můžu se vzdělávat, můžu si číst knihy, můžu se chodit bavit. Ona ne. A nejen ona, ale spousta, spousta dalších. Najednou všechno - bydlení, vzdělání, práce, život - má úplně jiný smysl. Člověk si najednou všeho váží mnohem více. Už kvůli ní a všem ostatním bychom si těchto věcí měli vážit a nezahazovat je, protože jiní by dali všechno za to, aby to mohli mít.

Nebyl to však jen příběh této dívky, ale mnoho dalších, které mi pomalu otevřely oči. Každý den tam byl svým způsobem jedinečný; po dlouhé době jsem se setkala s příbuznými, poznala více východní kulturu a díky ostatním lidem jsem si uvědomovala a viděla věci, které mi do té doby zůstaly skryté. Ačkoliv se po 10 dnech dostavil kulturní šok a začala jsem mít všeho dost, jsem ráda, že jsem dostala možnost jet.

Tady by mělo přijít pár řádků a konec.
Ale někdo mi doporučil o cestě napsat od začátku až do konce, protože, co si budem, ten konec je zřejmě tím nejzajímavějším na celé cestě a vzhledem k tomu, jakým peklem jsem si prošla, si nenechám ujít možnost to
odvyprávět :-D.

Když tedy utneme filosofickou část o mé existenční depresi a přesuneme se na letiště, zjistíme, že jsem si před odletem dala
sváču a s úsměvem na tváři se vydala na dlouhou cestu za mým vysněným cílem - Prahou.

Cesta z Hanoje do Hongkongu byla klidná, netrvala ani dvě hodiny, a tak jsme zanedlouho přistáli na velikém letišti, odkud jsme zanedlouho vzlétnuli směrem Amsterdam. Čekala nás asi zhruba 10 hodinová cesta se slibným jídelním lístkem a hromadou nových filmů, které byly v zařízeních zabudovaných v sedačkách. Vzlet proběhl v pořádku, večeře byla výborná (musím vyzdvihnout kelímky zmrzliny Haagen-Dazs, které jsme měli jako dezert), lidé se ukládali ke spánku...a pak to přišlo. Zvednul se mi kufr. Dobrá zpráva je, že jsem to stihla na toalety. Ta špatná je, že jsem nepřestala zvracet dalších 7-8 hodin. Noční let bych teď zpětně dokázala popsat dvěma slovy: LIVING HELL. Když jsme ráno přistávali na letišti v Amsterdamu, dojetím mi ukáplo pár slz. Jestli jsem si někdy myslela, že nastal můj konec, pak to bylo v 10 000 metrech nad mořem na palubě čínského letadla.

Už jsem se zmínila o tom, že mám velice drsný smysl pro humor a sarkasmus mi není cizí? A že věřím na karmu? Zrovna v tu chvíli už moje karma zřejmě dosáhla takových výšin, že bylo třeba ji zredukovat. A pár prozvracených hodin by byla zatraceně nízká daň.

Při výstupu z letadla mě chytnuly křeče do břicha. Ne takové, při kterých si pohladíte panděro a dvakrát ho poplácáte se slovy "to bude dobrý". Spíš takový ten typ, při kterým máte problémy chodit a začínají vám bolestí téct slzy. No, když to vezmu kolem a kolem, bylo třeba vyhledat pomoc (karma si na mě vážně smlsnula - aby toho nebylo málo, lidé mě posílali úplně opačnou stranou letiště než byl doktor). Dostala jsem dvě injekce (do zadnice), vzali mi krev (infekce) a moč ("mám dobrou zprávu, nejste těhotná" - jako by se mě na to prostě jen nemohli zeptat...). A doktorka dorazila za 40 minut, samozřejmě (protože jsem v minulém životě někoho prostě musela zabít). S infekcí v krvi, dvěma injekcema a 15 minutama do odletu mě za dlouhého dohadování pustili na revers ("(...) I declare that KLM or other participating carriers, including their agents and empoyees, shall not be held responsible or liable for any injury or aggravation in my condition of health, even if resulting in my death (..)") a tak tak jsme stihnuli letadlo do Prahy. A to je (šťastný) konec příběhu, o tom, jak jsem letěla domů...

...a začátek jiného, jak jsem strávila víkend na ambulanci, kde do mě píchali jehly a skenovali mě, aby zjsitili, co mi sakra bylo. Ale to už je jiný příběh... :-).


Pokud jste se dobrali až do samotného konce, gratuluji, doufám, že jste v mém zápisu našli jak pobavení, tak i inspiraci a podněty k přemýšlení. Tímto bych tedy ráda oznámila své zmrtvýchvstání a můžete se tak brzy těšit na recenze a články všeho druhu.


(S kokosovou zmrzlinou v kokose s arašídovým posypem a sušeným ovocem zdraví)
- S.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rachel-Roo Rachel-Roo | E-mail | Web | 5. března 2015 v 23:07 | Reagovat

vitej zpet a je videt, ze sis pekne uzivala... po vsech strankach :-D hlavne ze uz jsi ok :)

2 CraWer CraWer | 5. března 2015 v 23:29 | Reagovat

Po všech zmíněných stránkách, skvělý článek! :)

3 sayury sayury | Web | 5. března 2015 v 23:29 | Reagovat

[1]: :D No, rozhodně to byla jedna velká jízda :D Už je to dobré, dneska jsem měla konečně něco jiného než suchý rohlík nebo chleba! :D

4 sayury sayury | Web | 5. března 2015 v 23:30 | Reagovat

[2]: Děkuju! Jsem ráda, že pobavil! :-))

5 Syki Syki | E-mail | Web | 6. března 2015 v 9:50 | Reagovat

Božátko :( Hlavně že jsi přežila :D Na druhou stranu na to budeš vzpomínat ještě dlouho.

6 Melinda Melinda | E-mail | Web | 6. března 2015 v 11:45 | Reagovat

Úplně chápu ten kulturní šok a člověk vážně asi začne na spoustu věcí pohlížet úplně jinak :) Hrozně ti tenhle výlet závidím :) Teda až na tu koncovku pochopitelně :D :D Jsem ráda, že jsi přežila a vrátila se domů vcelku :D
Vítej :) Těším se na další články :) Ani by nemusely být knižní, jak vidím u tohoto, hrozně jsem se pobavila a napsala jsi to vážně skvěle :)

7 Bastera Bastera | Web | 6. března 2015 v 13:01 | Reagovat

Teď jsem se pobavila, ale teda chudinko muselo to být šílený, mě stačí, když je mi blbě půl dne a chytit to navíc takhle v letadle muselo být šílený, hlavně že jsi dorazila celá :* A s tím kulturním šokem, máš pravdu, asi bych to teď zrovna potřebovala, abych viděla, že můj život je skvělý a že si ho můžu dělat po svém, že mám tu svobodu volby rozhodnout se o svém životě a netrpět s osobou, která si to nezaslouží! :) Těším se na články!

8 Van Vendy Van Vendy | Web | 6. března 2015 v 13:34 | Reagovat

Tak to byla bouřlivá dovolená, cesta, pobyt a všechno dohromady.
Jestli to chápu dobře, máš ve Vietnamu kořeny? Tedy, příbuzné, předky? Takže je to nejen cesta do exotické země, ale i cesta za rodinou. Ve všech těch zážitcích mi trochu uteklo - jací byli? Jak žijí? V bídě nebo v pohodě? Byli ti cizí, nebo byli vstřícní? Stalo se, že by naopak oni vycestovali z Vietnamu a přijeli vás, vaši rodinu, navštívit do Česka (v těch otázkách prosím nehledej nic, jen normální zvědavost, nebo zvídavost).
Kulturní šok... určitě musel nastat, protože za 1. žiješ svůj život tady, za 2., jestli jsi byla na návštěvě ve Vietnamu před pár lety, teď vidíš, jak rychle se život mění. A za 3. - právě ona bída a životní podmínky, které jsi ukázala na té dívce, která myla okna. V podstatě se to dá vztáhnout na všechny čínské a vietnamské a možná japonské ženy, které dřou v továrnách za pár šušňů, v tak nepředstavitelných podmínkách, že my bychom odtud utekli po pár hodinách. Jenže, ony nemají kam utéct, jinou práci nedostanou a něčím se živit musí. Narodit se do dobrých podmínek je opravdu výhra, a i když i tady vznikají skupiny sociálně slabých, na hranici bídy (teď nemám na mysli sociální skupiny diskriminovaných, kteří se naopak mají asi nejlépe za posledních sto let), pořád jsou tu možnosti a máme vymoženosti, které považujeme za automatické a za samozřejmé. Ale ony tak automatické a samozřejmé nejsou, jen my si to nějak nemůžeme uvědomit.
Sayury, tohle byl hodně dobrý článek, cestování v jiných zemích, viděno vlastníma očima, to mě vždycky zajímalo. Doufám, že dnes už je ti líp, ta infekce (z jídla, zřejmě?) už pominula, musela to být dost příšerná cesta. Na druhou stranu, byl to neskutečný zážitek, na který budeš asi dlouho vzpomínat. I když ne v nejlepším.
(Já měla podobné problémy kdysi v Bulharsku, kde jsme byly s mamkou na dovolené, ona to dostala od podniku jako dárek k padesátinám - jeden nebo dva dny jsem měla děsný průjem, myslím, že i s horečkou. Ale pak to přešlo...)

9 GiraffeAndy GiraffeAndy | E-mail | Web | 6. března 2015 v 15:46 | Reagovat

Super článek (něco z toho už jsem teda pochytila na FB z tvých statusů :D), ale ta cesta zpátky musela být fakt peklo, to ti vážně nezávidím... :/ Snad už jsi v pohodě. ;)

10 sayury sayury | Web | 8. března 2015 v 11:37 | Reagovat

[5]: Joo jsem ráda, že jsem doma :D Teď, když už jsem to přežila, tak je to sranda to vyprávět, ale tehdy mi rozhodně do smíchu nebylo :D

[6]: Děkuju! :-) Musím říct, že nad tím taky přemýšlím, jen recenze je trochu nůďo, proč se nepodělit o své zážitky, že :-))).

11 sayury sayury | Web | 9. března 2015 v 9:29 | Reagovat

[7]: Už se těším, až se uvidíme :-* A máš pravdu, občas je potřeba vidět, jak to jinde chodí, abychom se rádi vraceli domů a vážili si toho, co máme :-)

12 sayury sayury | Web | 9. března 2015 v 9:40 | Reagovat

[8]: Byla :-). A ano, kořeny mám ve Vietnamu, kde je taky celá rodina (resp. příbuzní). Abych pravdu řekla, je to takové...zvláštní. Abych navštívila příbuzné, stačí mi s nimi den dva. Bratranci a sestřenice jsou sice jen o něco málo starší, ale tím, že každý žijeme jinde, nejsme v kontaktu (mám mezery ve vzdělání a často si ze sebe dělám legraci, že jsem negramotná), a tak když přijedu, není si moc co říct. Jsou sice rodina, ale i přátelé jsou mi bližší. Co pak takovým lidem říkat? O čem si povídat? Je to dost složité. Taťka přiletěl do Čech koncem 70.let (myslím), takže většinu života je tady a je to hodně znát, že k sourozencům už nemá tak blízko, jak by chtěl. Ale co se dá dělat, každý se vybere svou cestu. na které stejně na konci musí bojovat sám se svými démony a překážkami. Ale jinak ano, byli moc hodní a vstřícní a měli radost, že mě vidí :-).

Co se týká kulturního šoku, je to tak. Ale pak oceňuji, když sem lidé přijedou a dřou do úmoru (ti co nepracují bych okamžitě vyhnala, "krajan" nekrajan) a váží si toho, že tu můžou být a že můžou pracovat. Tam to prostě občas ani není možné, protože zkrátka není dost práce (resp. slušné práce, při které má člověk rodinu, kteoru musí živit, ale zároveň s ní může trávit čas).

Děkuji mockrát za pochvalu, moc si ji od tebe cením :-)) Už je mi dobře, týden jsem byla na rohlících a chlebech, ale už jsem zpět a doslova vyžírám lednici :-)))

13 sayury sayury | Web | 9. března 2015 v 9:41 | Reagovat

[9]: Děkuju! Doufám, že pobavil :-)) Už jsem v pořádku (určitě se ti tam mihnul nějaký můj foodpornový příspěvek :D ), děkuji! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama