
Taky máte občas ten pocit, že Vám má spadnout nebe na hlavu? Jako kdybych dělala tisíc milionů věcí najednou a přitom pořád nestíhala. Smutné. Už tři týdny čtu Erebos. Ještě smutnější, ne že by mě nebavil, naopak, jen není čas a co navíc, Vánoce jsou za dveřmi. Potřebovala bych takovou tu místnost, co mají v Japonsku - přijít, rozbít talíře, zakřičet si pořádně od plic a pak zas odejít. Nebo změnit svět a nařídit mu víc času. Nebo ukrást Hermioně obraceč času. Tak nějak. Jo. Přesně tak. Čtvrtletí za námi, známky stojí za prd, škola stojí za prd, čas, který bych měla mít na čtení knih, ten taky stojí za prd, vlastně nestojí, žádný totiž nemám. Ach. A notebook taky nemám, zatím jen ten, co jsem ukořistila tatisovi, ale doufám, že mi nezůstane, musela bych tuhletu živoucí KOVOVOU KLIMATIZACI vyhodit z okna.
Bůh s Vámi
S.












Obraceč času bych taky potřebovala. I když, jak Brumbál řekl, do některých událostí se nesmí zasahovat. Přesto bych aspoň do jedné na malý kousek zasáhnout chtěla...
Ale to je v říši snů.
K tomu, že někdy je toho příliš, můžu jen souhlasit. Kupodivu prosinec je nějaký hektický, možná je to i tím, že dny jsou krátké a tak se zdá, že všechno moc letí.
Místnost, kde bych mohla do něčeho kopnout, něco rozbít a pořádně se vykřičet, bych taky brala.