
Je to jako sen. Občas se sama sebe ptám, jestli sním, či bdím. Nebe je téměř bez jediného mráčku a do zad mě hřeje slunce. Co víc dodat, sedím kdesi na louce u silnice a koukám na sestru a její "oběť", kterou dnes fotí. Plní si svůj sen a já jsem ráda, že u toho můžu být.
V zelených šatech a černými vlasy nejspíš (téměř) dokonale splývám s okolím, ale možná je to přesně to, co chci. Splynout. Po dlouhých týdnech se zas rodí naděje - naděje v lepší zítřky. Co víc si přát?
Ať se podívám, kam se podívám, vidím jen zelenou trávu, hromadu pampelišek a mravence lezoucího po mé noze. Svým způsobem jsem ale šťastná, konečně jsem procitla, konečně jsem si uvědomila, že nic není tak hrozné, jak to doopravdy vypadá, jsme to my, kdo to všechno dělá horší. Všechny stíny za mě padly ve chvíli, kdy jsem si to všechno přiznala.
Měsíc po prvním jarním dni jsem v nejneočekávanější chvíli dostala náádherný polibek na dobrou noc. Něco starého končí, něco nového zas začíná a mě nezbývá, než to přijmout a radovat se.
Konečně přišlo jaro.
S.












Krásný článek! .))
Ale co jaro, už to vypadá na léto! .))
Chtěla jsem jen.. pokud nebudeš mít nic proti, ráda bych si tě dala do oblibených stránek! .))