Duben 2011

Město z popela, Cassandra Clare

29. dubna 2011 v 10:00 | Sayury |  recenze


Pokračování románu Město z kostí vypráví dál o Clare Fryové, které po krutém zjištění pravdy o jejím otci, je jasné, že nic nebude jako předtím a už vůbec ne normální.
Zamilovat se do vlastního bratra? Vyloučeno.
"(...) Ale pokud nedokážeš říct pravdu lidem, na kterých ti nejvíc záleží, nakonec ztratíš schopnost říkat pravdu i sama sobě."
(str. 385)
Pomalu a jistě se sbližuje se Simonem, což se však nelíbí bratrovi, tedy Jaceovi. Kde leží pravda? A kde láska? Tisíc otázek a žádná odpověď. Některé jí však může zodpovědět Valentýn - zrádce, lovec stínů a především její otec.

Asi je to tim počasím, nebo stavem ve kterém se nacházím - nenapadají mě žádná vhodná slovak popsání této knihy. Jak jinak byla opravdu dobrá a splnila mé očekávání. Snad se to místy trochu táhlo, ale jinak dost dobrý. K mému milému překvapení mnou některé postavy v knize pořádně zacloumaly svými činy, ale jinak mě nic moc nevyvedlo z míry. Taky musím pochválit přebal knihy, který se na rozdíl od prvního dílu nezměnil, což je jedině dobře.
Hodnocení?Dávám tomu 8.5/10.

Myšlenkové pochody v trávě

23. dubna 2011 v 17:17 | Sayury |  Diary



Je to jako sen. Občas se sama sebe ptám, jestli sním, či bdím. Nebe je téměř bez jediného mráčku a do zad mě hřeje slunce. Co víc dodat, sedím kdesi na louce u silnice a koukám na sestru a její "oběť", kterou dnes fotí. Plní si svůj sen a já jsem ráda, že u toho můžu být.
V zelených šatech a černými vlasy nejspíš (téměř) dokonale splývám s okolím, ale možná je to přesně to, co chci. Splynout. Po dlouhých týdnech se zas rodí naděje - naděje v lepší zítřky. Co víc si přát?
Ať se podívám, kam se podívám, vidím jen zelenou trávu, hromadu pampelišek a mravence lezoucího po mé noze. Svým způsobem jsem ale šťastná, konečně jsem procitla, konečně jsem si uvědomila, že nic není tak hrozné, jak to doopravdy vypadá, jsme to my, kdo to všechno dělá horší. Všechny stíny za mě padly ve chvíli, kdy jsem si to všechno přiznala.
Měsíc po prvním jarním dni jsem v nejneočekávanější chvíli dostala náádherný polibek na dobrou noc. Něco starého končí, něco nového zas začíná a mě nezbývá, než to přijmout a radovat se.
Konečně přišlo jaro.

S.

Dávná kletba - Marianne Curleyová

21. dubna 2011 v 14:13 | Sayury |  recenze


Obyčejné kouzlo nezabralo, kletba působí dál. Jak ji Jarroda zbavit? Holt budem muset ke kořenům... de středověku.
*****
Kate je ve škole totálním outsiderem a se svojí babičkou-ale-spíše-matkou Jillian bydlí na kraji lesa a vedou obchůdek s bylinkami a dalšími věcmi, které se místním lidem nezdají úplně normální, takže si za zády šeptají, že jsou to čarodějnice. No,ne že by nebyli daleko od pravdy.